Historie koženého řemesla v českých zemích

Kožedělné řemeslo patří mezi nejstarší lidské dovednosti. Kůže byla jedním z prvních materiálů, které člověk začal zpracovávat a využívat pro svou potřebu. V českých zemích má zpracování kůže bohatou a fascinující historii, která sahá od pradávných dob až po současnost. V tomto článku se podíváme na vývoj koženého řemesla v českých zemích, jeho významné milníky, tradiční postupy a proměny až do současné podoby.

1. Počátky koženého řemesla na našem území

Historie zpracování kůže na území dnešní České republiky sahá až do pravěku. Archeologické nálezy dokládají, že již v době kamenné používali lidé kůže zvířat k výrobě oděvů, obuvi a různých nástrojů. Nejstarší doklady o sofistikovanějším zpracování kůží pocházejí z doby bronzové, kdy již naši předkové ovládali základní techniky činění kůží pomocí rostlinných tříslovin, tuků a kouře.

S příchodem Keltů a později Germánů na naše území se techniky zpracování kůže dále zdokonalovaly. Keltové byli obzvláště zruční v činění kůží a výrobě kožených předmětů jako byly boty, opasky, brašny a části zbroje. Jejich řemeslné dovednosti se dochovaly i v následujících staletích.

Významným zlomem v historii koženého řemesla bylo slovanské osídlení našeho území v 6. století. Slované s sebou přinesli vlastní techniky zpracování kůží a kombinovali je s poznatky získanými od předchozích kultur. Z archeologických nálezů víme, že slovanští řemeslníci dokázali vyrábět kvalitní kožené výrobky jako byly boty, řemeny, váčky a také součásti jezdecké výstroje.

2. Středověké cechy a rozkvět řemesla

Skutečný rozkvět kožedělného řemesla nastal ve středověku. S rozvojem měst ve 13. století začali řemeslníci zakládat první cechy, které chránily zájmy řemeslníků, dohlížely na kvalitu výrobků a regulovaly konkurenci. Mezi první a nejvýznamnější patřily cechy koželuhů, sedlářů, ševců, rukavičkářů a řemenářů.

Koželužské řemeslo

Koželuzi byli řemeslníci, kteří zpracovávali surové kůže na kůži vhodnou pro další zpracování. Jednalo se o náročný a zdlouhavý proces, který vyžadoval značné zkušenosti a znalosti. Koželužny byly obvykle umístěny na okrajích měst u vodních toků, protože zpracování kůží vyžadovalo velké množství vody a také zapáchalo.

Postup činění kůže zahrnoval několik kroků:

1. Namáčení a praní surových kůží k odstranění nečistot a konzervačních látek
2. Odchlupování - odstraňování srsti chemickými roztoky nebo mechanicky
3. Činění - proces, který učinil kůži trvanlivou a odolnou vůči rozkladu (používaly se rostlinné třísloviny z dubu, smrku nebo jedle)
4. Mazání - kůže se napouštěla tuky pro zvýšení pružnosti a odolnosti
5. Barvení a konečná úprava

Cechy a jejich význam

Cechovní organizace měly v českých středověkých městech významné postavení. Mistři cechovních řemesel patřili k městské elitě a podíleli se na správě města. Cechovní systém také zajišťoval vzdělávání nových řemeslníků - učňů, kteří museli projít několikaletým výcvikem, než se mohli stát tovaryši a po složení mistrovské zkoušky i mistry.

Pro získání mistrovského titulu musel kandidát vytvořit tzv. mistrovský kus - výrobek, který demonstroval jeho zručnost a znalosti. V případě koželuhů to mohla být dokonale vyčiněná kůže, u sedlářů kompletní sedlo a u ševců precizně zpracované boty.

3. Renesance a baroko - zlatý věk kožedělnictví

Období renesance a baroka (16.-18. století) bývá označováno za zlatý věk českého kožedělného řemesla. Kůže se stala materiálem hojně využívaným nejen pro praktické účely, ale také pro luxusní a umělecké předměty. Vznikaly bohatě zdobené vazby knih, luxusní kožené tapety, honosné sedlářské výrobky a módní doplňky.

Knihařství a vazba knih

Zvláštní kapitolou v historii koženého řemesla je knihařství. České země byly známé kvalitními koženými vazbami knih, které byly často zdobeny tepáním, zlacením a jinými dekorativními technikami. Pražští a olomoučtí knihaři byli ceněni po celé Evropě a jejich výrobky zdobí dodnes významné knihovny a sbírky.

Sedlářství a řemenářství

S rozvojem šlechtických sídel a dvorského života vzkvétalo také sedlářské a řemenářské řemeslo. Čeští sedláři vyráběli honosné jezdecké sedla, postroje a další vybavení pro koně, které byly často bohatě zdobené a představovaly skutečná umělecká díla.

Obuvnictví

České obuvnictví se v této době stalo vyhlášeným po celé střední Evropě. Česká obuv byla ceněna pro svou kvalitu a trvanlivost. Zvláštní význam měla výroba vysokých bot, tzv. holínek, které byly oblíbené mezi jezdci a vojáky. Z historických pramenů víme, že čeští ševci dodávali své výrobky i na císařský dvůr ve Vídni.

"České kožené výrobky vždy vynikaly pečlivým zpracováním, kvalitou materiálu a důmyslnými řemeslnými technikami, které se předávaly z generace na generaci."

4. Průmyslová revoluce a mechanizace výroby

Průmyslová revoluce v 19. století zásadně změnila podobu kožedělného řemesla. Tradiční ruční výroba začala být nahrazována strojovou, což umožnilo masovou produkci kožených výrobků. V českých zemích vznikaly první továrny na zpracování kůží a výrobu obuvi, z nichž nejznámější je bezpochyby firma Baťa založená v roce 1894 ve Zlíně.

Tovární výroba

Přechod od cechovní k tovární výrobě nebyl jednoduchý a provázela jej řada sociálních a ekonomických změn. Mnozí tradiční řemeslníci nebyli schopni konkurovat levnější tovární produkci a museli své dílny zavřít. Na druhou stranu, mechanizace umožnila, aby se kožené výrobky staly dostupnějšími pro širší vrstvy obyvatelstva.

Významné české kožedělné továrny 19. století

• Koželužna v Litomyšli - jedna z největších v rakousko-uherské monarchii
• Kostelecké uzeniny - původně začínaly jako koželužna
• Baťova továrna - revolucionizovala výrobu obuvi nejen v českých zemích, ale celosvětově
• Koželužna v Třebechovicích pod Orebem - specializovala se na jemné kůže pro rukavičkářství

5. Kožedělné řemeslo ve 20. století

První polovina 20. století znamenala pro české kožedělné řemeslo další rozvoj a inovace. Československo se stalo významným vývozcem kožených výrobků, zejména obuvi značky Baťa, která pronikla na světové trhy a stala se synonymem kvality.

Meziválečné období

Československo patřilo v meziválečném období mezi největší vývozce obuvi na světě. Kromě firmy Baťa existovalo mnoho dalších úspěšných výrobců jako byly firmy Budischowsky, Hellmann nebo Popper. Kromě obuvi se dařilo i výrobě kožené galanterie, rukavic a technické kůže.

Poválečné období a socialismus

Po druhé světové válce došlo k znárodnění všech významných kožedělných podniků. Tradiční značky byly sloučeny do státních podniků jako byly Svit (bývalý Baťa), Snaha, Gala a další. Přestože z politických důvodů došlo k určitému úpadku kvality a omezení sortimentu, československý kožedělný průmysl si zachoval poměrně dobrou úroveň v rámci východního bloku.

V socialistickém Československu se vyrábělo široké spektrum kožených výrobků:

• Obuv (Svit, Botana, Snaha)
• Kožená galanterie (GALA, TOKO)
• Rukavice (Řempo, Dobrovice)
• Kožené oděvy (OP Prostějov)
• Brašnářské výrobky (Kazeto, Kras)

Na druhou stranu, mnoho tradičních technik a postupů začalo upadat, protože důraz byl kladen na kvantitu, nikoliv na kvalitu a řemeslnou zručnost. Některé specializované obory kožedělného řemesla téměř zanikly.

6. Současné trendy a návrat k tradičním postupům

Po roce 1989 prošlo české kožedělné řemeslo bouřlivými změnami. Mnoho velkých státních podniků zaniklo nebo bylo privatizováno. Otevření hranic a globalizace přinesly silnou konkurenci ze zahraničí, zejména z asijských zemí.

Současně však dochází k renesanci tradičního řemesla a návratu k ručnímu zpracování kůže. Vznikají malé dílny a manufaktury, které se zaměřují na kvalitu, originalitu a udržitelnost. Jejich produkty stojí v protikladu k masové produkci a oslovují zákazníky, kteří hledají autenticitu a hodnotu.

Návrat k řemeslné výrobě

Současní čeští řemeslníci navazují na bohaté tradice a často kombinují tradiční postupy s moderním designem. Vznikají tak jedinečné výrobky, které jsou konkurenceschopné i na mezinárodním trhu luxusního zboží. Mnozí z nich se specializují na:

• Zakázkovou výrobu kožené obuvi
• Ruční výrobu kožených tašek a kabelek
• Sedlářské a brašnářské výrobky
• Restaurování historických kožených předmětů
• Umělecké zpracování kůže

Vzdělávání a předávání znalostí

Důležitou součástí obnovy tradičního řemesla je i vzdělávání nové generace řemeslníků. V České republice existuje několik škol a učilišť, které vyučují kožedělné obory:

• Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti
• Střední škola uměleckých řemesel v Brně
• Střední škola uměleckoprůmyslová v Českém Krumlově
• Střední odborná škola a Střední odborné učiliště ve Zlíně

Kromě formálního vzdělávání se pořádají také různé workshopy, kurzy a mistrovské třídy, kde mohou zájemci získat základní nebo pokročilé dovednosti v práci s kůží.

7. Významná centra koženého řemesla v ČR

V České republice existuje několik regionů a měst, která mají zvláště bohatou tradici kožedělného řemesla:

Zlínsko

Region spojený především s obuvnickým průmyslem a odkazem Tomáše Bati. Přestože velkovýroba obuvi ustoupila do pozadí, zůstává Zlín důležitým centrem obuvnického designu a vývoje.

Brno a okolí

Tradiční centrum kožešnického a rukavičkářského průmyslu. Dodnes zde působí řada menších dílen a manufaktur specializujících se na rukavice a jemnou koženou galanterii.

Východní Čechy

Oblast kolem Litomyšle, Vysokého Mýta a Třebechovic pod Orebem má dlouhou tradici v koželužství a sedlářství. Mnoho zdejších rodin se po generace věnovalo zpracování kůží.

Praha

V hlavním městě sídlí řada designérských studií a luxusních značek, které se zaměřují na koženou módu a doplňky. Najdeme zde také specializované dílny pro restaurování historických kožených předmětů.

8. Tradiční české techniky zpracování kůže

Čeští řemeslníci rozvinuli v průběhu staletí řadu specifických technik zpracování kůže, z nichž některé jsou unikátní i v evropském kontextu:

Třísločinění

Tradiční metoda činění kůží pomocí tříslovin získávaných z kůry stromů, zejména dubu. Tento proces je časově náročný (může trvat několik měsíců), ale výsledkem je velmi kvalitní a trvanlivá kůže.

Slepotisk a zlacení

Techniky zdobení kůže, kdy se pomocí zahřátých kovových razidel vytlačují do kůže vzory. Při zlacení se mezi razidlo a kůži vkládá tenká vrstva zlaté fólie. Tyto techniky byly hojně využívány při výrobě knižních vazeb a luxusních předmětů.

Tepání kůže

Umělecká technika, při níž řemeslník vytváří plastické vzory na silnější kůži pomocí speciálních nástrojů. Tato technika byla v českých zemích obzvláště rozvinutá v období baroka.

Intarzie a aplikace

Techniky, při kterých se kombinují různé druhy a barvy kůží k vytvoření dekorativních vzorů. České intarzie byly známé svou precizností a složitostí.

9. Zajímavosti a kuriozity

Historie koženého řemesla v českých zemích je plná zajímavých příběhů a kuriozit:

Pražská rukavičkářská škola

Víte, že v Praze existovala od roku 1870 specializovaná škola pro rukavičkáře? Byla jedinou svého druhu ve střední Evropě a její absolventi byli vysoce ceněni i v zahraničí, zejména ve Francii a Anglii.

Koželužny a voda

Koželužny potřebovaly ke své činnosti velké množství vody, proto byly často umisťovány na březích řek. Bohužel zároveň patřily mezi největší znečišťovatele vodních toků, protože do nich vypouštěly odpady z činění kůží. V 19. století to vedlo k řadě epidemií v městech ležících po proudu.

Kniha z lidské kůže

V Knihovně Národního muzea v Praze je uložena kniha vázaná v lidské kůži. Jedná se o právnický spis z konce 17. století, který byl svázán do kůže popraveného zločince. Tato praxe byla v minulosti vzácná, ale nikoli zcela neobvyklá.

Obuvnický rekord

V roce 1927 stanovili dělníci Baťovy továrny ve Zlíně světový rekord, když za jediný den vyrobili 30 000 párů bot. Tento výkon demonstroval efektivitu Baťova systému pásové výroby.

Voskovaná nit

Čeští řemeslníci vyvinuli speciální techniku přípravy šicí nitě pro práci s kůží. Nit byla napuštěna směsí včelího vosku a pryskyřice, což ji činilo odolnější a usnadňovalo šití silných kůží. Tento tzv. "český šev" byl ceněn pro svou trvanlivost a pevnost.

10. Závěr

Kožedělné řemeslo má v českých zemích bohatou a fascinující historii, která sahá od pravěkých lovců až po současné designéry a řemeslníky. Přestože prošlo mnoha proměnami a čelilo různým výzvám, dokázalo si uchovat svou jedinečnost a vysokou kvalitu.

V dnešní době globalizace a masové produkce představuje návrat k tradičním řemeslným technikám a důraz na kvalitu významnou protiváhu. Čeští řemeslníci navazují na odkaz svých předků a zároveň přinášejí nové nápady a postupy.

Kožedělné řemeslo tak zůstává důležitou součástí českého kulturního dědictví a zároveň živou a rozvíjející se tradicí, která má co nabídnout i v 21. století.